V Noguchiho filmovém arcidíle Gappa odvážní výzkumníci vnikají, a posléze i procházejí, sopečným ostrovem zvaným Obelisk. Obelisk je místem, které se od okolního civilizací devastovaného světa odlišuje zmrtvýchvstáním. Pojem "zmrtvýchvstání" předpokládá pochopení primitivní duše lovce. Obelisk předstihl svět, má již za sebou to, k čemu se Japonsko teprve řítí. Poznal již Gappu.
     Obelisk je v tuto chvíli srdcem světa a ten se v něm celý zrcadlí. Je v něm v přítomném okamžiku soustředěna jeho absolutní zkušenost: stačí se na patě otočit a víme vše. Vlevo je rozbouřené moře pohrávající si s korábem jak s plastikovou hračkou, vpravo sopečný žár Zrození, v týle dusivé vlhko tropického lesa, v hlubinách před námi nejasný ovál Budoucnosti. Podzemí, vejce, výzkumníci... Obelisk je matkou Gapp.
     Na Obelisku se stále všechno mění, pulzuje a prostupuje - trvalá zůstává jen velebná a chorálovitá Úcta domácího lidu. Úcta jako hlavní pocit z Gappy. Úcta zračící klid, pokoru a smíření.
     Na obelisku jsou konečně i jeho hluční hosté. Lidé klopýtající labyrintem omšelých jeskyň tepající Hory. Marnotratní synové, poctiví před sebou už jen v jediném - ve strachu z neúspěchu a z profesionálního selhání. Poutníci, nořící se pozvolna do křišťálově čisté duše Obelisku a měnící se... v děti. Snad.
     Japonsko. Přímý přenos. Teď.
     Optika amerických periskopů. Unavený televizor. Gappa - divák i aktér velkého divadla světa japonských ulic, velkoměst Nipponu. Země vycházejícího slunce je zaplněna roztodivnými předměty - plameny zarůstajícími tanky a zbytky lidských těl, pod vodou se válejí motorové čluny, rakety startují v pravohorní diagonále, aby jako cunami v diagonále pravodolní modravé tělo vod zkázu dokonalo. Vyhřezlé útroby zaplavených domů. Pod rozhoupanými žárovkami proplouvají místnostmi ryby. Vše do té doby nesouměřitelné a neladné tu náhle promlouvá, spojuje se v geometrickém souladu a nedílně k sobě patří. Minulost pohlcuje budoucnost - fragmenty se spojují v Celek. Všechno je o tomtéž. Obelisk. Chatrče domorodců i věžáky japonských měst. Idoly přírodních národů i ikony masmédií. Strniště neholených tváří. Gappin dech hýbající stíhačkami k pádu. Náklaďáky s novinami. Vydavatel s pošetilou hlavou. Rodič. Fragmenty téhož. Totéž. Gappy sestupují z předměstí Tokia a vítají se s Tichem. Kladou své nohy na beton letiště a vahou rozhoupají zemi. Z dálky je táhlým žalostným voláním zesíleným reproduktory vítá jejich Dítě.
     Vychází slunce. Gappa je šťastný.